Dnes, v únoru 2012, se zdá být přímá intervence NATO v Libyi ukončenou záležitostí. Oficiální ukončení operace Unified Protector sice proběhlo k poslednímu říjnu 2011, avšak kromě mrtvého Kaddáfího, stovek tun bomb a oficiálně vyhlášeného předání vlády do rukou Přechodné vlády přinesla mnoho poznatků k analýze politického rozhodování v západní hemisféře. Co se původně zdálo jako jednoznačně přínosná operace a skvěle technicky provedený vojenský zásah ve prospěch dobra, získává v aktuálním kontextu velice protichůdné konotace. Jednou z interpretací kroků Západu je, že původně dobré úmysly mohou přinést sice krátkodobě pozitivní výsledek (svržení diktátora Kaddáfího), avšak v delším časovém horizontu mohou diskreditovat legitimitu takového kroku – ať již jde o výsledek směrem dovnitř cílové země (pokud se Přechodná vláda a každá další ukáže jako neschopná zkrotit převážně tribalistické státní uspořádání), či směrem k okolí (vznik precendentu, že Západ bude prosazovat boj za ochranu lidských práv silou v rámci hesla Responsibility to protect, který není naprosto nepopiratelně potvrzen v občanskou válkou zmítané Sýrii, kterou nyní kvůli odmítavému postoji Ruska a Čínu nemůže legitimizovat v Radě bezpečnosti).  

Každý konflikt má několik fází, úvodní z nich je politická vůle ke vstupu do konfliktu. Konkrétní lidé došli rozhodnutí k intervenci v Libyi, které se v realitě nazývalo schválení rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 1973 na ochranu cilivistů (parafrázovaně o bezletové zóně nad Libyí), která byla vyložena Radou ambasadorů NATO a jeho nejvyšším vojenským vedením jako zelená k vojenské intervenci v severoafrické zemi zmítané válkou mezi vládními silami plukovníka Kaddáfího a povstalci. Kteří dva muži se tak rozhodli a proč?

Malý Sarkozy velkým de Gaullem?

V evropském vojenském prostoru se hlavním rétorickým tahounem k vojenským krokům v občanském konfliktu v Libyi stal francouzský prezident Nicolas Sarkozy. Již jeho předchozí mocenské iniciativy (Středomořská unie) a politický styl vytvářely připomínku francouzského velmocenského statutu – hlava páté francouzské republiky by ráda Francii, rozpouštějící svou významnost v evropském integračním projektu, dodala degaullisticky mezinárodní vážnost. Předsednictví G20 a tahounství spolu s Německem v klíčových rozhodnutích Unie přineslo další nástroje k prosazování silné Francie. Nicolas Sarkozy nacházel důvody k silovému kroku v nejbanálnější, avšak nejzásadnější rovině politického života – ve svém postavení v rámci volebního cyklu. Při komparaci demokratického uspořádání a autokratického (například čínského) modelu vychází volební cykly ze strategického pohledu jako komparativní nevýhoda – političtí reprezentanti jsou omezeni horizontem svého mandátu, nevytvářejí (až na vyjímky) strategické projekty dlouhodobého horizontu. Jelikož je zvolený zástupce lidu tlačen k rozhodnutím, která musejí mít přímý vliv na jeho samotnou existenci jako politika, stává se z majority jeho několikaletého mandátu neustálá volební kampaň – sám je pak prizmatem politického marketingu též hodnocen. Sarkozyho čekají prezidentské volby v květnu 2012, což z roku 2011 udělalo tzv. impact year – francouzský prezident se pokusil vytvořit svou identitu (image) silného zahraničně politického lídra, aby si vytvořil kvalitní výchozí pozici jako ten, který přinesl Francii mezinárodní věhlas a uznání.

Obama antiBushem?

Americký prezident Barack Obama je ve zmíněném aspektu v podobné situaci jako jeho francouzský protějšek – volební duel o jeho další politickou existenci jej čeká v listopadu 2012. Jeho snaha o vlastní identifikaci jako protiklad k neúspěšnému Bushovi mladšímu (nespravedlivá válka v Iráku, kterou Obama ke konci roku 2011 oficiálně ukončil a asi nekonečný konflikt v Afghánistánu) mu přinesla v případě Libye vynikající příležitost se profilovat jak směrem k domácímu, tak světovému mínění. Obama využil amerického veřejného mínění, které bylo silně pro intervenci v Libyi, avšak proti americké sólo akci (či opětovné Koalici ochotných) a ve spolupráci s podobně motivovaným Nicolasem Sarkozym využil světové mínění tlačící k dobrému prosazování lidských práv ze strany Západu ve formě rezoluce Rady bezpečnosti OSN a následně multilaterální platformu NATO (která musela hlasovat konsenzuálně, aby schválila vojenskou intervenci, přestože se do ní aktivně zapojilo pouze několik států v čele s Francií a Velkou Británií). Nezachoval se tak jako Bush mladší, nesázel na americký unilateralismus a vyjímečně postavení (leč ustupující) superpower a našel jako správný politik pro své kroky stabilní podporu u světové politické reprezentace (Francie a Velká Británie s vlastními důvody) a u domácího publika i přes problémy v Kongresu (neautorizované užití amerických ozbrojených sil mimo území USA na více než 90 dní) vyšel z libyjské mise v konečném důsledku jako politický vítěz.

Zahraniční tahy, vnímané jako silné a ideologicky správné, sice nejsou hlavními tahouny volební kampaně, avšak mohou přinést středně silné karty do rukou jejich hráčů. Obama chce být vnímán jako ten, co dokázal odejít se vztyčenou hlavou z Iráku a citlivě zasáhl ve prospěch povstalců bojujících za svá práva. Nechce být tvrdý a ideologicky zaslepený jako Bush mladší v případě Iráku, ani ideologicky snižovat vojenské výdaje jako Clinton. Operací nad Libyí a likvidací Usámy bin Ládina stihl získat svůj punc v oblasti národní bezpečnosti USA a není jen tím, který odešel z Iráku.

Nájemce Ellysejského paláce má sice plné ruce s Řeckem a eurozónou, avšak jeho pravděpodobní konkurenti v prezidentských volbách nemají v kolonce „pro uznání Francie na mezinárodním poli“ žádné karty. Ani socialista Hollande, ani nacionalistka Le Penová nejsou těmi, kteří opět (sic krátkodobě) pomohli vnímání francouzské armády jako účinné síly a nejmocnější (vynecháme-li Turecko) síly na Starém kontinentě. Francouzská účinnost v protikladu k britské nevybavenosti během krátkého konfliktu postavila ideu evropské jednotné armády a tzv. Battle groups do roviny policejních jednotek. Kdo jiný než ješitní Francouzi na toto téma mohou slyšet.

Jak oba státníci tuto kartu využijí ve svém předvolebním boji, to se teprve uvidí.