Pokud by se tedy Iránu podařilo dosáhnout odpovídajících kapacit, Izrael by se ocitl ve velkém potenciálním nebezpečí a stabilita celého regionu by byla ohrožena.

V nastalé nejisté situace by ostatní státy regionu čelily pokušení dále rozvíjet, nebo zahájit, své vlastní jaderné programy. To by nestabilitu jen prohloubilo. Připočítáme-li množství klíčových strategických partnerů, které v regionu mají Spojené státy, hrozba jaderného Iránu by velmi pravděpodobně znamenala rapidní nárůst americké vojenské přítomnosti v oblasti.

Prevence, zabránění Iránu v dalším obohacování uranu a zdokonalování raketových kapacit také přináší spoustu rizik. Jaké jsou tedy perspektivy při hledání regionální stability?

Dnešní situace

Mezinárodní agentura pro atomovou energii vydala v únoru 2012 zprávu o stavu Iránského jaderného programu. V ní stojí, že Irán má nyní vyprodukováno téměř pět a půl metrických tun slabě obohaceného uranu (3,5%) a asi 109 kilogramů uranu obohaceného na 20%. Pokud by se tento materiál podařilo dále vylepšit tak, aby dosáhl alespoň 90%[1] čistoty[2], celkové zásoby by stačily k vytvoření čtyř nukleárních hlavic. Iránské zdroje uvádějí, že k sestrojení nukleární hlavice, která by pasovala na balistickou raketu schopnou zasáhnout Izrael, Saudskou Arábii nebo jiný cíl, by nepotřebovali déle, než dva roky[3].

Dramatická akcelerace jaderného programu je motivována sílícím zahraničním tlakem, kterému Irán čelí. Má-li být program zastaven, může toho být dosaženo dalšími, čím dál tvrdšími sankcemi, doprovázeními sabotážemi tajných služeb?

Nevojenské řešení

Běžící sankce vůči Iránu zahrnují široké zákazy na Iránský ropný export. Tím se dotýkají především ropného a chemického průmyslu a citelně oslabují křehkou Iránskou ekonomiku. Zmrazení Iránských transakcí a služeb v zahraničních bankách, spolu s rozšířeným zákazem zahraničních investic do země, vystavují Iránské veřejné finance značnému tlaku a mohly by dle příznivců postupu znamenat fatální zásah do Iránské ekonomiky. Sankce jsou doprovázeny akcemi zahraničních tajných služeb – sabotováním zařízení na obohacování uranu a vývoj raket a nepřiznanými útoky na přední Iránské vědce, zapojené do programu. Cílem je podkopat a zpomalit celkový vývoj jaderného programu.

V tomto kontextu nadále probíhají jednání ve formátu P5+1 (státy Rady bezpečnosti OSN + Německo), která byla znovuobnovena v lednu. Cílem Iránu je jednáními dosáhnout mezinárodního uznání svého údajně mírového jaderného programu. Drhá strana je naopak rozhodnuta přinutit Irán k úplnému ukončení programu. Z toho důvodu panují o možném konstruktivním výsledku jednání značné pochyby.  A jak zmínil izraelský ministr obrany Ehud Barak, pokud se Irán nakonec rozhodne odstoupit od Smlouvy o non-proliferaci, inspektoři Mezinárodní agentury pro atomovou energii ztratí jakýkoliv dohled nad vývojem programu.

Intervence

Výše zmíněné je důvodem, proč velká část izraelské pravice, v čele s premiérem Netanyahuem, preferuje vojenské řešení. Ve svém projevu na Izraelsko-americkém fóru (AIPAC) v únoru Netanyahu prohlásil, že „Izrael si vždycky musí nárokovat právo bránit svojí existenci“, a že „radikální Iránský režim ozbrojený jadernými zbraněmi představuje bezprecedentní hrozbu.“

Potenciální nebezpečí jaderného Iránu může být efektivně eliminováno vojenským zničením tamních nukleárních zařízení a laboratoří. Jenže většina těchto míst se nachází v těžko dostupném a chráněném terénu. Zářným příkladem je nejmodernější centrifuga v městečku Fordow, nedaleko města Qom.

Nejsilnější izraelské bomby jsou schopné zásadně poškodit opevnění pouze u méně opevněných a chráněných zařízení, jako je to v oblasti u Natanz. Zničení klíčových míst, jako to ve Fordow, bude složitější. Přitom právě znefunkčnění těchto hlavních středisek, je kvůli jejich kvalitě a velikosti rozhodující. Izraelský útok, který by s největší pravděpodobností poškodil pouze méně důležitá zařízení, by tak byl kontraproduktivní. Program by pouze zpomalil a motivoval iránské představitele k dalšímu, intenzivnějšímu pokračování. Otázkou číslo jedna tedy je, zda by se k akci připojily Spojené státy. Jejich bomby GBU-57[4] jsou podstatně silnější než jejich izraelské ekvivalenty a měly by být schopny fatálně poškodit i tak dobře opevněná zařízení jako Fordow. Jenže jak již bylo řečeno, politická, ani ekonomická situace Spojeným státům nedovoluje hrnout se do ozbrojeného konfliktu.

Vůle vojensky intervenovat v Iránu je pochopitelně v Mezinárodním společenství minimální. Barack Obama se zoufale potřebuje vyhnout jakémukoliv nasazení amerických vojsk v regionu, chce-li si udržet vysoké šance na znovuzvolení. Skupina BRIC svém oficiálním summitu v březnu 2012 prohlásila, že odmítá uznat nebo se podílet na jakémkoliv vojenském řešení.

Jsou zde další rizika, se kterými je třeba počítat. Pokud útok nebude přímo vyprovokován, světové veřejné mínění by se obrátilo silně proti intervenci, tak jako jsme tomu byli svědky v případě Iráku. Taková reakce by mohla spustit lavinu dalších drobných konfliktů a útoků a podpořit anti-izraelské a anti-americké frakce ve světě. Hizbaláh v Libanonu a Hamás v Palestině, stejně jako další extremistické skupiny, by mohly získat snadnější přístup k dodávkám zbraní od států a entit, vystupujících proti útoku na Irán a obávajících se o svoji bezpečnost. Lépe ozbrojené a šířeji podporované Hizbaláh a Hamás by pro Izrael představovaly ještě větší hrozbu než dnes.

Primární a konečný cíl je dosažení vyváženosti a stability v regionu. Zda to znamená zadržování jaderného Iránu nebo zabránění mu získat nukleární zbraně, zůstává diskutabilní. Čím širší mezinárodní podpoře se zvolenému řešení dostane, tím bude legitimnější a udržitelnější. Existující fundamentální základy mezinárodního systému a práva představují hranice, ve kterých řešení musí zůstat. Pro unilaterální akce není prostor. Oba klíčoví aktéři – Izrael a Spojené státy – by toto při svém rozhodování měli mít na paměti.

  Autor je spolupracovníkem studentem mezinárodních vztahů a Robinson-Martin Security Scholars Program. Působí v think tanku Evropské hodnoty a nadaci FORUM 2000. Pravidelně publikuje v odborných médiích. www.filiptucek.com